Není již hodně lidí, kteří cestují jen a jen pro svou radost. A je jedno čím, zda vlakem, autobusem nebo klidně i pěšky. Cestování vždy obnáší něco málo dobrodružství. Nejvíce tehdy, když jdete pěšky a spíte jen tak pod širákem. To je to pravé dobrodrůžo.  

Cestování jen tak pro radost je o tom pozorovat krajinu kde se zrovna projíždí. Je třeba se koukat kolem sebe a zapisovat do paměti, aby bylo nač vzpomínat. Protože zapomínání je krásná lidská vlastnost a je také k užitku. Proč? Nu, protože si tak můžeme pustit znovu nějaký dobrá film, přečíst dobrou knihu nebo se vrátit na cesty tam, kde se nám to líbilo, ale už si to moc nepamatujeme.

Potíž je v tom, že jak film, tak i kniha v podstatě zůstávají stejné. Ovšem krajina se mění. Takže když si dáte do deníčku trasu z bodu A do bodu B s poznámkami, co se vám líbilo, lehce se může stát, že se tam vrátíte za pět let a už to tam nebude. Tak například zmizelo hezké nádražíčko ze zastávky Heřmánky na trase Suchdol nad Odrou Budišov nad Budišovkou. Nevím, komu to tam překáželo, nebo zda to bylo kvůli rozkazům evropské unie, aby vypadaly všechny zastávky moderně a stejně. Nyní je tam polobetonový hnus a nikdo s tím už nikdy nic neudělá.  

S tím se musí smířit každý cestovatel. Věci se mění a většinou k horšímu. Tak zmizel klidný kemp Lopúch za lázněmi Smraďavka. Tedy, zmizely malé chatky, ale je tam jakési honosné sídlo, které asi v ceně noclehu v chatce nebude.  

Nemá smysl se tím nějak zabývat. Dneska je všechno všecičko o penězích a pokud nebude nějaká trasa, ať už vlaková či autobusová vynášet, tak se zruší a je klid. Všechno hezké a dřevěné nahradí beton či umělá hmota, protože to vydrží léta bez údržby.  

Cestovatel jako takový si může tak maximálně povzdechnout nad těmi ztrátami, které lahodily oku. A doufat, že za nějaký čas nezmizí úplně všechno.